Kde koho jistě napadne, zda by nebylo lepší bojovat s tou chudobou než s jejím obchodováním.   Ale u nás to s chudobou zase tak jednoduché není. Na straně jedné slyšíme, že v ČR je v porovnání s ostatními státy EU nejméně osob ohroženo chudobou, na straně druhé se na počátku prázdnin dovídáme, že mnoho rodin si nemůže dovolit odjet někam na dovolenou, nebo na prázdninový pobyt poslat své děti. Že chudí jsou i ti, kteří sice pracují, ale nemohou si za svoji  mzdu  přiměřené bydlení – bez sociálních dávek – dovolit. A že za průměrný důchod sice  zaplatíme  malý byt, ale nesmíme současně jíst ani si kupovat si léky. Chudí jsou však podle všeho i ti, kteří prakticky nikdy nepracovali, neboť sociální dávky jim k nějakému životu postačují a souvislost této skutečnosti s jakousi diskriminací je pouze tvrzena.

O tom, že moderní demokratický stát by měl pomáhat  chudým asi nebude sporu, ale není snad jedním ze základního problému bydlení u nás to, že právě na bydlení „nedosáhnou“ i ti, které bychom za „chudé“, jak tomuto termínu obecně rozumíme, asi neoznačovali?  Učitelé, prodavačky, dělníci a zaměstnanci v mnoha profesích? Nespočívá ona jejich „chudoba“ v tom že právě to bydlení je pro ně příliš drahé?

. A zdaleka nejde jen o problém Česka.  V době, kdy v Německu a ve Španělsku se vyvlastňují neobsazené byty a v Berlíně uvažují o regulaci nájmů, bych rád dnes slyšel ty novináře, ekonomy a ústavní soudce, kteří nám v devadesátých letech, kdy jsme bránili regulované nájemné tvrdili, že bytů je dost a stačí jen odstranit jen onu regulaci nájmů a trh vše srovná. A nepomohou nám ani „levičácké“ představy prosazované především Platformou pro sociální bydlení, které „pohřbili“ předchozí návrhy zákonů o sociálním bydlení. Tedy např. snahy o zákaz „prostorové segregace“ což znamená, že jeden sociální byt nesmí být blízko jiného sociálního bytu, nebo „bydlení především (housing firrs)“, tedy představa že stačí přidělit nový byt spolu a nákladnou „sociální práci“ a všechny problémy společnosti budou vyřešeny.

Příspěvek na bydlení, který je založen na tom, že pronajímatel určuje cenu a stát stále doplácí a který, aby byl funkční, si nemůže dovolit ani stát Kuvajt,  ani   představy o „sdílené ekonomice“, která, jako ainrob devastuje bydlení ve městech v době, kdy proti nesmyslnému nárůstu turismu se protestuje všude v Evropě, ovšem také řešením nejsou.

Zdá se, že tak jak dnes řešíme problémy s bydlení, tedy způsoby patřícími spíše do minulého století, nám v nových časech příliš nepomohou. S některými představami o nedotknutelném vlastnictví nebo o diskriminaci kde koho kde kým se asi budeme muset rozloučit. Přiměření bydlení, pokud nemá dojít k vážným sociálním konfliktům nejen u nás, musí být zajištěno každému, podobně jako je tomu u zdravotní péče. Ale pozor: nikoliv pouze přiměřené jeho sociální situaci, jak na to klademe důraz nyní, ale především přiměřené jeho vztahu k právům a povinnostem. Bez této duality dosud navrhovaná řešení potřebný souhlas společnosti nezískají a budou jen zdrojem sporů a nedorozumění jak to ostatně vidíme  i dnes.

Lidové noviny 18.7, autor: JUDr. Stanislav Křeček